Mírův den

Tento den ještě neskončil, ale už máme plno zážitků. Teda spíš Mira. Ráno se probudil a zjistil, že moje zažívací potíže se přesunuly k němu. Šli jsme do restaurace, tam kde jsme byli večer, se nasnidat. Výborná palacinka s nutelou a bananem. Dnes máme na obzoru pouze jeden malý cíl. Chrám na druhé straně městečka. V půl třetí jsme tam ještě nedošli. A poslouchejte proč. Jen co jsme odešli ze snídaně, přišla na Míru potřeba. Zalezli jsme do nejbližší restaurace a dali si pití. Pak se stavili na hotelu pro prasek a opět vyrazili. Pomalu jsme se blizili k tomu posvatnemu rybníku, až Mira kousek před ním šlápnul tak luxusně do čerstvého kravskeho lejna, ze mu to osplouchlo nejen sandalu i z boku, ale i nohavici. Tfuuj. Rychle k rybníku. Ovšem na začátku schodiště k rybníku jsme si museli sandály sundat. Neprošlo Mirovi ke nést ani v ruce. Když ale došel na betonek, který už splývál s hladinou, ujely mu nohy a byl skoro po prsa ve vodě. V posvátné vodě. U pásu kapsicka s telefonem a pasem, přes rameno foťák. Rychle vyskočil a vše se naštěstí rychle zachránilo. V tu chvíli Ho začali obtěžovat místní výběrčí náboženského poplatku. To byla panečku show. Skoro mo tekly slzy po tváři. Ještě teď, když to píšu, dostavám záchvaty smíchu. Vrátili jsme se zpět na hotel a Mira pere. Já se stále smeju. Teď už prý půjdeme k tomu chrámu vychytraleji, říká Míra.

Na potřetí už to dopadlo. Chrám teda nic moc, a hlavně s porovnáním toho, co to stalo za úsilí. Teď večer jsme byli na "štědrovečerní" slavnosti na hřišti. Byla to zajímavá pohádka, spíš komedie završena ohňostrojem. I od Lampiona by se mohl učit. Byli jsme sice dost daleko, ale strach jsem trochu měl. Vyvrcholilo to upálením asi 5 metr. panáka. Shořel asi za minutu. Mira to má na videu. Fakt hustý. Teď už jdu spát, snad se mi nebude promítat ten obrázek, jak Mira šlápnul do toho kravince. Amazing.

Cesta do Pushkaru

Máme rezervovana místa ve sleeperu. Vyplatí se to i na cestování přes den. Ráno jsme se dospali a zbylou dobu asi do dvanácti jsme prolezeli. Celkem asi šest hodin. Pak jsme prestoupili na bus a asi za půl hodiny jsme byli v Pushkaru. Je to menší městečko s posvátným rybníkem uprostřed.

Dnes mám dietu. Pouze sušenky a suchou rýži. Na západ Slunce se jdeme podívat na jeden kopec poblíž. Je to poutni místo a celou dobu vedou nahoru schody. Západ byl ale nádherný. A kolem byly opice, plno opic. Cestou dolů jsme se zastavili na výborný Masala čaj u jednoho typka v krámku. Bylo to moc fajn a nakonec nás na motorce popovezl do jedný restaurace ke svymu kamosovi. Tam jsme si dali večeri a kolem divadla na ulici šli domů. indické divadlo je velký zážitek. Mělo to náboženský podtext, po jevišti se standartne pohybovali 1-2 režiséři a hudba se zpěvem byla reprodukovana z amplionu. Hrůza! O něco zvucnejsi a podstatně hlasitější je hudba u našeho hotelu. Lidé tam tancuji s takovými klaciky tanec podobný mazurce. 10 minut jsme to pozorovali a pak šli na pokoj. Tady to teď posloucháme a budeme ještě asi další tři hodiny.

Jodpur a palác s pevností

Ráno nejdřív frčíme Riksou na ohromný palác na druhou stranu města. Je ohromný, několik křídel, 15 zahrad a pár nádvoří. Pustili nás pouze do jedné části, dali si ovšem ale záležet. Všude čisto a plno tabulek s informacemi. Pak jedeme zase domů. Já si jdu vykonat potřebu a dále pokračujeme na pevnost nad městem. Asi jako jediný trotlove jdeme pěšky. Přitom to není ani moc daleko ani moc do kopce. Cestou jsme si prohlidli menší palác a pak už rovnou do pevnosti. Procházíme trasu, co jsem šel včera, ale pokračujeme dále. Ženy mají koridor po hradbách, muži po nádvoří. Taky se těšíme mcs hradby a na rozhled. Když už to vypadá, ze jsme na hradbách, je tam pouze jakési poutni místo a musíme zase po nádvoří zpět. Paráda. Nakonec na jednom místě jsou policisté shovívavý k turistům a pouští nás se podívat na hradby ze ženami. Dále už jenom sbihame druhou stranou do města a jdeme směrem domů. Procházíme tržnicí, ze si koupíme kalhoty, abychom dokonale zapadli mezi Indy. Já si vybral docela rychle, ale Mira a nakupování je horor. Horší jak ženská. Nakonec ale máme gatě oba. To se tam ale Mira musel ještě 2x vracet.

Výlet do pouště

Ráno jedeme na bus a vyrážíme směrem do městečka Osiyan. Cesta netrvá dlouho. Nejdříve jdeme do místního chrámu. Jelikož je tu místní festival, něco jako Vánoce a podle Hinduistickeho kalendáře se zde píše rok 2068, do chrámu mířily stovky lidí. Potlačili jsme se davem ale nakonec jsme šli rychle zpět.

Další zastávkou byly písečné pouštní duny. Když jsme tam sli, tak se s námi spřátelila celá jedna velká rodině z chyse. Dále s námi pokračovali 4 děti a provazeli nás po písku. Ukázali nám plno věcí, třeba ve který díře v písku bydlí hodně jedovatej had a ve který chysi sídlí místní hudební skupina. To bylo docela zajímavý, máme videa. Nakonec nás dovedli k velbloudovi a nechali jsme se kousek svézt. Bylo to dost dobrý. Já s Mírou na jednom velbloudu. Chudák. Pak už jsme jeli zase zpět. Poslední večeře v Jodpuru a ráno v sedm vlakem do Ajmeru a ještě kousek busem do Pushkaru.

Jodpur - jdu na výzvědy, Míra leží

Do Jodpuru jsme dojeli v naprostým pořádku a na čas. Míru jsem musel budit, ze jsme v cíli už v 8:00. Našli jsme hotel ve starým městě a Míra si leze do postele a jde se kuryrovat. Já mám důležitý úkol. Okouknout okolí a zjistit zajímavostí. Město je jako každý jiný Indický město. Smrad, organizovaný chaos, bordel a troubení. Co je ale nad městem, to stojí za to. Na skále na kopečku je postavená ohromná pevnost Meherangarh. Barva tmavě hnědá, cihlova. Prvních 40 minut se po městě jen tak prochazim, další dvě hodiny by se dalo říct, ze bloudím. Občas mezi baráky se zorientuji podle pevnosti po pravé ruce. Zvláštní bylo, ze mi přišlo, ze jdu stále rovně a najednou byla pevnost po ruce levé. Zkrátka a dobře, podařilo se mi vrátit zpět do hotelu. Chvíli odpočinku a pak druhým směrem. To jsem došel až k pevnosti. Plno turistů a možná i víc policistů. Nevím k čemu, ale jsou tu kasy pro zakoupení lístku, ale nikde to nikdo nekontroluje. Tak to není lístek potřeba. Téměř celý jsem si to prošmejdil, okouknul a zjistil postup na zítra pro Míru. Teď sedíme na střeše hotelu a díváme se na krásně osvětlenou pevnost v Jotpuru - Meherangarh.

Vlak do Delhi

Mistenku máme a sedíme ve vlaku. Naštěstí je poloprázdný, na indii nezvyklé, tak rychle ulehame do třetího patra sleeperu a usiname. Vlak už na začátku měl skoro hodinu zpoždění. Měl vyjíždět ve 23:20 a přijet do Delhi ve 12:30. Náš další pripoj z Delhi do Jotpuru jede až ve 21:15, takže fura času na přestup a ještě tam musíme něco zařídit.

Ráno, když jsem se probudil, tak Mira rika: moc tě nepotěším, moc jsme toho neujeli. Každou chvíli jsme někde stali.
Nejspíš jsme se dostali mimo grafikon a tak všude musíme někoho pouštět. Chvílemi to vypadá, ze poustíme i cyklisty. Zjišťujeme, kdy budeme v Delhi. Prý v 17:00. Paráda. Ještě, ze jsme ve sleeperu a jsme tu 3 na 6 postelí. Mirovi není úplně dobře a tak si udělal nemocniční lůžko ve 3. Patře. Já ležel v 1. Patře a kontroloval situaci na trati. Dopoledne to šlo, odpoledne to už byla otrava a když jsme posledních dvacet km před Delhi jeli hodinu, tak už to lezlo pěkně na mozek. A to jsme ještě přišli na to, ze jedeme na jiný nádraží. Nakonec prijizdime do Delhi po šestý hodině. Rychle zjistit jak se dostat do New Delhi, tam vyřešit problém s telefonem, koupit tašku, strčit nepotrebny věci do úschovy, najít další riksu a dostat se do Old Delhi na vlak do Jodpuru. Celý to stihame v neuvěřitelným tempu. Vlak jsme stihli o sedm minut. Uff. Na to, ze jsme měli mít v Delhi celý odpoledne, tak to vyšlo taktak. Moc jsme nepočítali, ze vlak bude mít šest hodin sekeru. Teď sedíme v dalším sleeperu, jedeme na čas a vlak je plný Indu. A naštěstí docela příjemných.

Cesta do Delhi

Mira v noci nasadil moji taktiku. Oba spíme oblečený víc, než jsme spali ve 4000 m.n.m. v horách. Ale i tak děláme několik zátahu v noci na ty bodavy svině. Pak vždycky ruce a hlavu do spacáku a rychle usnout, než se vyroji noví.

Ráno balíme věci a vyrážíme směrem na hranice. Nejdřív busem, pak kousek tagem. Na hranicích jedno razítko, ze opoustime Nepal a druhý razítko jinde ze jdeme do Indie. Hned pak chytame Jeep do Gorakhpuru. Je to klasický Jeep pro 7 lidí. A dokud nás v tom nejede 15, tak se nikam nejede. A my jsme poslední dva. Za dvě hodky jsme dojeli do Gorakhpuru a shanime mistenku do nočního vlaku do Delhi. Na nádraží se po asi půlhodině hledání dozvídáme, ze ten office je asi 500 m od nádraží. Lístek jsme sehnali a teď čekáme v restauraci na střeše jednoho hotelu naproti nádraží než pojede vlak. Jede až skoro o půlnoci. Ve vlaku už snad nebudou komáři a na lehatku se tam krasne vyspime.

Chrámy v Lumbini

Hned co jsme vstali tak jsme zabalili všechny věci a hledali jiný hotel. Tohle nešlo přežít. Hlavním kritériem výběru nového bydlení byla ochrana proti komárům. Našli, nasnidali se, půjčili si kola a vyrazili jsme ke chramum. První na co jsme narazili bylo místo, kde se narodil Budha. Byl to takový kámen na zemi uprostřed jedněch zbytků stavby. Pak uz jsme jezdili po areálu a dívali se do všech chrámu různých národnosti. Bylo jich asi 20 celkem. Plno jich je ještě nedostavenych. Ovšem pozorovat Indo-Nepalce při práci je zážitek. Práci pro pět lidí jsou schopný rozvrhnout pro 15 lidí a ještě tak, aby se nadreli všichni. A platí zde to samý, jako ve všech náboženstvích. Kdyby půl národa neměla co do huby, tak Budha bude stejně zlatej.

Cyklistický vylet

Tahle noc byla o poznání lepší, ale zdaleka nebyla úplně klidná. Komárů bylo stále dost a zrali nás stále. Já v noci vymyslel geniální věc. Obliknul jsem si kalhoty a mikinu a ruce s hlavou jsem strčil do spacáku. Mira má ze mě prdel, ale já na to vyzrál. Zato Miroslav spočítal na pravé ruce asi 90 stipancu. Vypadá, jak kdyby měl nestovice. Jinak ráno si zase pujcujeme kola a vyrážíme směrem do Nepalskych vesniček poblíž Indických hranic. To jak zde lidé žijí není úplně jednoduché si představit. Chyse, pristresky, dobytek a místní lidé jsou jak o 500 let zpět. Pouze jsou doplneni o pár maličkostí moderní doby. Mobilní telefony, kola, motorky, občas i traktor. Ale většina bydlí v hlinenych chysich se slamenou střechou. V Čr už asi není nikdo, kdo by tak starou technologii dokázal napodobit. A zde je to na denním pořádku. Když jedete podle navigace a google mapy ukazují žlutou barvu silnice(v čr hlavní tahy), tak to s největší pravděpodobností bude sotolinova cesta. Na kolo dost kostrbata cesta. Prostě Indie a Nepal.

Druhou půlku výletu padá řetěz. Je dost volný a každá nerovnost a náklon Ho shodí. Samozřejmě, ze to nemá prehazovacku a bez vercajku to nedotahneme. Když to Mirovi spadlo asi po 30-tý tak to vzdal a poslední kilometr došel pěšky, chudák.

Teď sedíme v restauraci luxusního hotelu a dáváme si večeri. Ceny tady nejsou ani moc prestreleny a je to tu fajn. Tak zase zítra.

Cesta do Lumbini

Na tuhle cestu jsem se moc netesil. Je to ta sama trasa jako z hranic do Kathmandu a když si vzpomenu jak jsem tenkrát dopadl. Ráno musíme být v půl sedmý na busu. Cestou vidíme východ slunce. Před jízdou busem v Nepálu jim opatrně a střídmě. Banan a sušenky. Nic, co by se těžko travilo. Za první dvě hodiny v buse se dostáváme asi 20 km za Kathmandu. Úspěch. Pak už ale cesta docela ubihala. Máme ovšem dost tichý klakson a tak nemůžeme moc předjíždět. Cestou vidíme 3 náklaďáky, místní TATY, v příkopě. Nemají moc bezpečnostních zón. Pul hodiny před Lumbini nám říkají, ze jsme poslední 4 cestující a ze nám zaplatí místní bus ať prestoupime. Blížíme se k cíli a slunce vidíme zase zapadat.

Jinak v buse vůbec nemyslí na ramenaty jinochy. Abysme se tam s Mírou vešli, je potřeba aby jeden buď seděl na půl v uličce, nebo druhý měl ruku a rameno ven z okýnka.

V Lumbini dostáváme tip na hotel. Konečně to vypadá jako hotel. Nic zaplivanyho, spinavyho. Jen to má jeden háček. Mají plno. Nacházíme tedy jiný, menší. Na naše poměry postačující. Usinam po náročné cestě. Ne na dlouho. Začínám boj s komáry. Je jich všude plno. A přibývají. Zabil jsem jich už asi 50 ale s bodancema vyhrávali. Tento boj trval několik hodin a Mira to celý prospal. Ve slipech a neprikryty. Asi ve tři jsem znovu usnul utesneny ve spacáku do -20 stupňů v 25 stupních nad nulou. Nešlo jinak.

Mesto ve meste

Rano jedeme na nadrazi zajistit listek na bus na dalsi den do Lumbini. Pak sedame na MHL bus a jedeme do Bhuktapuru. Je to mestecko na okraji Kathmandu. Prichazime k brane a zjistujeme, ze ticket dovnitr stoji 1100 rupek. Chvili Mira neco domlouva a pak nam hlidac ukazuje cestu zpet. To by bylo abysme se tam nedostali jinak. Zahybame na druhou stranu, nez jsme meli a hledame kudy dovnitr. V tu chvili jde proti nam ten samy hlidac a vymluve, ze jsme se ztratili taky moc neveri. Ovsem vstupy tam jsou kolem dokola a je jich nekolik. Obchazime to tedy k dalsimu vstupu. Nechce nas pustit ani tento hlidac. A treti hlidac nas taky prokouknul. Ovsem ctvrty hlidac byl zrejme na zachode a my suverene prosli dovnitr. Mira to hral tak dokonale, ze si vstupni branky ani nevsiml. Tim padem mu nebylo blby se za 50 m zastavit a zacit fotit. Stravili jsme zde pul dne a bylo to moc pekny. Takove starobyle Nepalske mestecko.

zpet jedeme zase busem a rovnou do Thamelu do nejluxusnejsiho hotelu. Jiz jednou jsme tam byli. Staci se tvarit suverene a jit primo do PC mistnosti, ktera je pro hosty hotelu a samozrejme zdarma. Presypavame fotky na HDD a ja dopisuju cast blogu. Neni nad Czech style.

Dal uz jenom kupujeme par malickosti v Thamelu, jdeme si vypit pivo na namesti a jedeme zpet do hotelu. Dlouhy den, rano vstavame brzy na bus.

Z dvoudenni trasy delame jednodenni

Rano vychazime a z predpokladu, ze mame celkove slezt o 1000 m jdeme prvni hodinu a pul do kopce. Cesta neubiha jako v horach, prochazime pres obydleny uzemi a pres pole ve stranich, kde by ani traktor jerabem nevysadili.

Dulezita informace: 12 dni jsme nepotkali jedineho krajanka. Zvykli jsme si. Kolemjdouci turisty slo vzdy snadno, lehce a nahlas komentovat. Az do jedne doby. Proti nam sli dva lidi. Pan vypadal jako cestovatel a mel asi 40 roku a kousek za nim zena/slecna, mensi a vypadala podstatne mladsi. A jen co jsme je minuli, tak Mira rika: Doufam, ze to byla dcera... Ze zadu se ozvalo. My jsme taky cesi... Trochu trapna situace. Rychle prohodime par slov a rychle pokracujeme. A dalsi kilometr se za bricho popadame. :-D Tento den uchazime tolik, co normalni lidi za dva dny. Posledni cast je mensi NP blizko Kathmandu. Posledni sestup, jak jsem pracovne nazval, je skanzenem. Ovsem skanzen to nebyl, vracime se zpet do normalniho zivota Nepalu. Z poslednich sil se dostavame na bus a do Kathmandu se dostavame uz za tmy. Jdeme spat brzy, utapany jsme vice nez dost. 

Cesta dolu - den druhy

Frcime dale dolu, cesta docela ubiha a je tu pekna priroda. Mira zjistil, ze tech susenek usetril zbytecne moc a tak jsme si pri pauze mohli dat kazdy jednu. Mira tvrdi, ze se budou v letadle jeste hodit, blbec. 5 nedel noseny tatranky. Spime jeste asi hodinu za standartnim planem. Jinak behem tohoto nic zajimaveho. Spis docela dupacka z kopce dolu. 

Cesta dolu

Rano ukazoval teplomer u hlavy asi 2 stupne, v mistnosti. V noci bylo hodne frisno. Rikali to i nemecti sousedi, dedci. Cesta nejdriv vede do kopce asi 300 m vyskovych do sedla, ktere musime prekonat a pak uz pujdeme pouze z kopce. 

Cestou z dolu zacali padat krupky, kdyz jsme zalezli to hostylku co se pred nami zjevil, spustil se poradny dest. Prvni denni destik za cely vylet. 

Zbytek dne to uz byl pouze pochodak do Ghopte, dalsiho mista k ubytovani. Mraky kolem nas zahaluji panoramata a tak nema cena spechat nekam dal. Na dvorecku pred utulnou tu kohout suka slepice jednu za druhou, kanec. Topit v kamnech Nepalcum moc nejde. Asi by stacilo otevrit spodni dvirka, ale nebudeme ze  sebe delat chytroliny. Rekli jsme si jeste o prikryvky pres spacak, po zkusenosti z predchozi noci, dostali jsme jen jednu, ze si ji mame sdilet dohromady. Na dvou postelich to pujde hur. A Mira dodava, ze by bylo lepsi me obcas vymenit za zenskou (Lucu / pozn. red.) Darebak.

Jezera na Gosainkunde

Rano vyrazime a zjistujeme, ze nase nadmorska vyska uz neni jako na Snezce. Na prvni zastavce si Mira kupuje mistni uzasnou cepici, z Jaka. Na dalsi zastavce si ji kupuji ja. Jelikoz jsme toho vcera usli dost, na dnesni den toho moc neni. A je to dobre, nadmorska vyska nedovoluje zadny sprintovani.Cestou varime nudlovku. Dostat vodu k varu ve 4000 m neni uplne jednoduchy.

Gosainkunda je velmi krasna osada o asi sesti hotylcich a kolem je plno jezer.Ty nam nedaji pokoj a s rucnikem se k jednomu vydame. Je trochu zvlastni, ze jsme obleceni v oteplovakach, zimni bunde, cepici a rukavicich, ale kdyz vysvitne slunicko je teplo. Kdyz zapadne, tak je razem teplota o asi 20 stupnu nizsi. Proto rychle do vody, dokud sviti. Rychle svliknout a hura do vody. Je to super, ale 15 vterin a dve tempa  bohate staci. Pripominam, ze jsme ve vysce 4300 m.n.m.Ale veliky zazitek a uzasna koupel.

Plno lidem dela nadmorska vyska problem se spanim, my to mame naopak S Mirou davame rekordy: 11, 11, 12, 11, 10 a dnes to vidim na dalsi jedenactihodinovku. Posledni pivo jsme meli na hranicich s nepalem. Stalo 200 rupek a zdalo se nam drahy. Zde v horach si rikame, ze pockame na to levny pivko do niziny, tam je skoro zdarma. Jo holt je videt jak clovek meni svoje hodnoty. 

Den do kopce

Rano jsme klasicky zabalili batohy, jen s tim rozdilem, ze jsme na nej navesili trenyrky z predesleho prani. Velka paradicka. Vyrazili jsme do kopce, pak jsme asi 100 m sklesali a zbytek dne byl uz jenom do kopce. Celkem nastoupano asi 1950 m. A to jsem si ve vesnici cestou musel koupit lepidlo a zalepit zraloky na nove podrazenych pohorkach. Ale vterinovy lepidlo je lepidlo jak se patri. Drzi. Od domorodcu jsme se dozvedeli, ze na misto, kam chceme jit vede zkratka. Usetri nam to skoro pul dne. Dostavame smer a instrukce, ze mame jit stale do kopce a mame se drzet nejsirsi pesiny. Dobra tedy. Prochazime polickama a kolem par chysi domorodcu. Jdeme stale do kopce. Cesty se nekolikrat rozdeli do i peti moznych variant a ted si vyber. Jen intuice a trochu stesti nam pomaha jit spravnou cestou. Zvlastnosti je, ze celou zkratku nepotkavame jedineho turistu. Pouze dva mistni kluky. Tvrdi, ze jdeme spravne. Za chvilku jsou u cesticky i dva hostylky. Do cile dnesniho dne zbyvaji 3 hodiny cesty, do setmeni 4 hodiny. Stale do kopce. Na vrchol jsme se vyskrabali z poslednich sil ale stoji to za to. Krasny rozhled na obe strany. Hlavne na sedmitisicovy Langtang pres udoli. Zitra jdeme k jezerum Gosaikund do 4300 m.n.m. takze bude koupacka. Vrahovu trasu mame za sebou, spis jsme se ji trochu vyhnuli. Jo a je tu docela zima, ve spacaku  bude krasne. Dobrou.

Z Langtangu dolu

Rano nikam nespechame. Snidame v cheese factory. Cestou dolu prochazime vojenskou kontrolou a v jejich seznamu se nemuzeme dlouho najit. jejich anglictina je na velice zakladni urovni, ale nakonec jsme propusteni a pokracujeme dolu. Dolu to jde docela rychle. Nicim se nezdrzujeme a ve vysledku jsme sklesali 1800 m. Stale premyslime jak projit cestu smrti... Pomalu se zaciname druzit se vsemi, kteri maji podobny umysl. Skupine lidi se zatim nic nestalo. Alespon prozatim. Tohle sdilime na blogu az z niziny, plno lidi by asi pet noci nespalo, nez se dostaneme zpet na signal. Dosli jsme na nejnize polozene ubytko v udoli a budeme tu dnes spat. Vedle tece reka a je nadherny a uple super se tam vykoupat. Jeste musime vyresit jednu neptrijemnou vec. Prani. Zvladame bravurne, snad to pres noc uschne. Uz se tesim na noc. Stmiva se presne v sest a usnout ve 20:00 neni zadny problem. Ovsem Mira dost protestuje, ze kdyz spime 12 h denne, ze toho moc prochrapme. Ale je to bozi. Zitrejsi plan udelat volnejsi den a jit jen par hodin Mira kazi. Chce spat ve vesnicce uprostred cesty smrti. To mu jeste rozmluvim. Musime udelat odpocinek, nez se dostaneme do 4000 m z 2300 m.n.m. a basta. Sedime v jidelne a na chvili mistni pantata sebral svetlo a odesel s nim nekam ven. Kdyz se vratil, rikal, ze s nim musel vyplasit medveda, ze mu zral rajcata na zahradce za barakem. Jeste ze spime v patre, jestli tam teda uz nespi, Meda Beda. Dobrou.

Na vrchol a zpet do Langtangu

Spime krasnou dvanactku a rano vyrazime na vrchol. Boli me hlava, necitim se uplne dobre. Vzdy 10 kroku a pauza. Vyska nad 4000 uz je znat. Trava kolem spasena od Jaku. Pohled shora nejde popsat. To uvidite na fotkach. Nadhera. Nahore si davame mistni syr s bagetkou a jdeme zase dolu. Dolu to je ponekud jednodussi. Balime si veci a vracime se zpet do Langtangu. Pred cestou ale zkousime mistni prasek na boleni hlavy a ejhle, je pro problemu. V langtnagu se ubytovavame v male lodgi a jdeme do cheese factory na rozpecenou bagetu se syrem. mnam. Mistni typek je velmi prijemny, jeden z nejlepsich lidi, co jsme v Nepalu potkali. Na snidani sem pujdeme zase. Uz rozumim vyborne anglicky. Mozna proto, ze ji tu slysim denne, spis ale, ze mame stale stejna temata. Nejdriv se bavime o nasi ceste, pak cestovani po Thajsku a zbytku sveta, obcas dojde i na prohibici v CR a ted mame jedno ozahave tema na trasu co pujdeme pozitri. Loni na te trase urizli hlavu jednomu Nemcovi a pak i Rakusanovi. Pred dvema mesici tam nasli Belgicanku. Od te doby klid po pesine. Premyslime jak to nejlepe vyresit, mame pouze jednu malou kudlicku a Mirovy turisticke hole.

Kynjian Gomba

Cesta ke Kynjian Gombe vede uzasnym udolim. Na obou stranach jsou bile sedmitisicovky a my se placame do ctyr tisic. Cim blize k vesnici, tim vice se pasou kolem Jaci. Pasou se az do vysky 5000 m.n.m. kde zacina snih. Vesnicka je krasna, asi 40 domecku, zpravidla hotylky. Trochu nas prekvapuje, proc se tady susi Jaci hovna na slunicku. Odpoved dostavame vecer u vecere u kamen. Jak shit je vyborne topivo, v miste kde uz nejsou dreviny. Sedime tady s Chorvatama, jsou to letecti zachranari z Paklenice. Zitra rano vystoupame na mistni kopecek asi 4800 m.n.m.

Vystup na Langtang

Rano vyrazime casne. Je pekne a kolem malo turistu, pouze par sherpu. Pomalu nabirame vysku. Nas cil je Kynjian Gomba ve vysce 3800 m.n.m. Ovsem nase fyzicka a nadmorska vyska nas brzdi. Dal jak do mestecka Langtang nedojdeme. Trochu nas boli hlava a tak to nechce uspechat. Jsme o 700 m niz, nez jsme chteli, ale nevadi. Hlavne zdravi. Ubytovavame se v Langtangu v jedne male Lodzi u rodinky. Pri vyletu po Langtangu narazime na vyrobnu syru z jaciho mleka. S mistni bagetou to bylo uplne super. Vecer sedime v obydli u nasich hostitelu. Maji dve male deti, pak tam je jejich matka s bratrem a babicka s dedou. Bylo by to fajn, kdyby nam stale nedavali najevo jak jsou moc chudy. Chvilema to bylo az dost neprijemny, ale budiz. Jdeme spat. Spi se tu krasne, davame dalsi jedenactihodinovku. 

Turisticky vylet, den druhy

Rano vstavame na sedmou a zjistujeme, ze elektrina celou noc nesla. S tim jsme nepocitali. Mira ma telefon uplne mrtvy, ja mam neco malo jeste baterky. To to pekne zacina, dnes se mame konecne dostat mimo civilizaci. Amici zacinaji po prvnich metrech dost ztracet, tak na ne v puli dne cekame abysme se s nima rozloucili. Dale uz je to do kopce proti proudu mistni bystriny, ktera chvilema klesa 100 m na 200 m. S Mirou se zasivame za jeden kamen a mame klid na vareni cinsky polivky. Docela bodla. Cestou si pripadame jako nejvetsi exoti. Mame nejvetsi batohy a nemame ani pruvodce, ani nosice. Ale pritom se vsemi drzime tempo. Ostatni maji pouze batuzky jako kdyz jdou na koledu. Stoupame mistni dzungli az na krasne misto River side. (2770 m.n.m.) V par kulnickach tu maji vse potrebne a je to moc utulne. Potkavame tu dva brity, dokumetaristy. Jsou fajn a je nima fajn rec. Upozornuji nas na opice na protejsim brehu reky. Pozorujeme celou rodinu jak basti veceri.

A co je tady nejhlavnejsi: Je tu nadherny pohled na sedmitisicovy stit Langtang. Je zasnezeny a vypada to uplne nadherne. Poprve v zivote vidim na vlastni oci to, co jsem doposud obdivoval na obrazkach nebo v TV. Ted je 20:00 a my se chystame do postele. Zitra se dostaneme do sedla Langtang. 

Prvni tura

Rano se u snidane s Amikama domluvame na spolecnem postupu. Jsme radi, oni evidentne taky. Tipoval bych je spis na vylet na Snezku a to jeste by jeli na Ruzohorky lanovkou. Tempo na asfaltu maji slusne, ani si nestihame strihat nehty na nohou co nas tlaci. Odbocujeme do kopce na pesinu a tam zacinaji ztracet. U prvni vesnicky nas ceka mila slecna Nepalska, ze ma kousek hotel a restauraci. Byla pekna, prijemna a k jejimu hotelu celou dobu pletla salku. Sedime na terase a mame objednano. Jeji sestra nejdriv nekam sla, za 10 minut se vratila s cimsi ze zahradky a dalsich 10 minut to skrabala. Obed pro 4 lidi byl po vice jak hodine na svete. Ja opet na nudlove polivce. Za dalsi hodinu jsme dosli do vesnicky Thulo Syabru. Meli zde i elektrinu zavedenou a domy byly klasicky zdene. Na to, ze je to nosicska vesicka asi 4 hodiny od nejblizsi cesty, tak docela luxus. Bydlime zdarma, pouze si musime dat u nej veceri a snidani. Ceny sice trochu nastreleny, ale pro nas stale levny. Parada.

Cesta do Dhunche

Autobus odjizdel z nadrazi v 8:30 rano. Cesta pry trva 7 hodin. Nevim, co je na tom pravdy, kdyz vzdusnou carou je to 50 km a po silnici 150 km. Vyjeli jsme z Kathmandu a po asi hodine v nizine prijizdime do velkych strani. Ridic je docela rozumnej na mistni pomery, ale po dalsi hodine, kdy se cesta stale klikati na velmi exponovanych mistech dostavam slabost a zacina mi byt dost zle. Pulka pasazeru sedi na strese. Po skle mi zacina stejkat cosi, co pripomina to, co se tlaci z meho zaludku ven. Hlavou se mi honi: Seru na to, vystoupim a pojedu zpet. V Kathmandu stopnu letadlo a v Delhi vysvetlim pani u prepazky, ze ta letnka domu je presunuta na ted. Mira a ridic mi iluzi o domovine kazi. Mira mi to rozmlouva, ridic nezastavuje a stale jede. Nejhorsi pominulo, stavime na obed. Dve jablicka a okurka me docela spravili. Jedeme dal. Projizdime asi peti vojenskymi kontrolami. Mira si stale hraje s myslenkou, proc taky nezkusit jet nahore na strese. Tak to teda zkousime. Paradicka. Vyhled a cerstvy vzduch, vedle nas privazana koza a kolem dalsich 20 lidi. Autobus najednou zastavil a vsichni vystupuji a berou vsechny veci. Dalsich 500 m jdeme pesky k jinemu busu. Vubec se nedivim. Pres podemletou cestu by to byl masakr. Pod nami prudka stran a kilometr vyskovy rozdil do udoli. Na druhy bus nastupujeme automaticky na strechu. Jiny bus je ale i jiny ridic. No ty vole, jel s nami po asfaltu jako kdyby nas ukradl. Najednou ale prisly zase vymlety useky. Ty projizdel jako by se nechumelilo. A pod nami stale rokle. Nastesti tahle etapa timto busem nebyla uplne velka a vsichni radosti vyskakuji z busu, hlavne ze jsme prezili. Treti bus uz byl docela v klidu a po deviti hodinach jsme se dostali do Dhunche. Jupiiiii.... Odtud uz busem nejedeme. Radsi pesky. Jeste jsme se stihli seznamit s jednim americkym parem. Jsou fajn, bydlime ve stejnym hotelu. 

Zarizovani do hor

Rano jsme se vydali mistni MHL (zkratka pro mistni dopravu Moc Hodne Lidi) do mesta. Mira mi ukazal namesti. Pani tam chtela zaplatit 700 rupek vstup, tak jsme ji pekne obesli a cely si to prohledli. Dokonce jsme zaslechli i cast prednasky pro Slovaku. Dosli jsme do turistickeho informacniho strediska a koupili si tam povoleni, tzv. Permitt do hor. Stalo to kazdyho 60 dolaru, coz je docela dost.Jeste jsme si zaridili listek na bus do Dhunche. Dneska to rychle uteklo. Balime a jdeme spat, zitra bude narocna cesta. Dobrou.

Přejezd do Kátmandú

Vlakem do Guraphuru jsme dojeli v pořádku. Přestup byla trochu hiroshima, ale správný bus jsme našli a nestalo to ani moc peněz...

Na hranicích se ovšem dělá velká show. Těsně před příjezdem na hranice, kde končil bus a celá denní etapa se k nám prichomejtnul typek, že jestli prý chceme vyměnit peníze na Nepalsky. Tak že jo, za 1000 indických. Borec na jedno oko nevidel, anglicky neuměl ale stejně měl pod rtem nastreleny tabák, takže by nemohl mluvit. Posunkama jsme přišli na to, že dostaneme 600 nep. Typek dál Mirovi stus peněz ať si to napocita a odešel dopředu za řidičem. Napočítali jsme 600 a vracíme my zbytek. On začne něco mumlat a peníze prepocitava. Myslím, že chce říct, že jsme Ho okradli. Aje, to bude zase průser. V tom bus zastavil. Já obstaravam batohy a Mira to jde ven vyřešit. Vystupuje s naší tisícovkou i štusem dvacek a desetikorun asi 3 cm tlustym vstříc davu sluzebniku čekajících na kšeft. Amazing. Když se dostanu zase k Mirovi, tak říká: Bobe, už vím co se děje. My máme dostat 1600 nepalskych. Takže borec nás jenom nechtěl okrást. Dale už jen razítko a vyplnit formulář u Indu, pak přejezd do Nepálu a imigrační úřad. Každý vyplazne 40 dolarů, vyplníme další dva formuláře a pas projde rukou třema urednikama. Jeden nalepí vízum, druhý orazitkuje a třetí podepíše. Hurá v Nepálu.

Další den ráno pokračujeme busem s rádoby klimatizaci. Vetraky pouze na plný pecky. Cestu dlouhou 250 km hravě zvladame během 9 hodin. Už vím co znamená troubení mimo město: krátce znamená buď ahoj, nebo pozor prejizdime té, ale nehrozí nebezpečí. Dlouze znamená - prejizdime, vracet se nebudeme a ty co jedeš proti tak brzdi abysme to stihli. Po ale třech hodinách si člověk zvykne.

Jediný co mě na této cestě potkalo nepříjemného byl uzeh. Do cile jsem dojel tak tak. Celou další noc mi bylo tak zle, jak dlouho nebylo. Celý můj trávicí systém během dalších 48 hodin projde kompletní cistkou. I ty nejlepší medikamenty z čech jsou zprvu ve slepé uličce. Celý další den prospim, a to dokonale.

Další info o Kathmandu přinesu příště. Zítra odjíždíme do hor Langtang a budeme se tam procházet. Zabere to asi 14-20 dní, záleží jak se to bude líbit. Na signalu s největší pravděpodobností nebudeme. Ale strach o nás nemějte, všude se tu o máš pěkně starají. A v horách je každý den nocleh v nějaké vesničce u domorodců. Už se těšíme. Mějte se krásně a čaoo

Varanasi - den druhý

Ráno jsme sehnali riksu a vydali se na cestu. Jedna cesta trvala hodinu. V plném provozu přes město. Když jsem si myslel, že jsem si zvyknul, objevovaly se nové a nové situace. Kruhac se jezdí tam kde je to kratší, policajt řídící dopravu je pouze postava, co se plete uprostřed cesty. Na Stk se zde pouze zkouší klakson. Pokud nemá víc jak 70 dB, nesmí na silnici. Ostatní se zde nesleduje.
Jo a proti slonovi je riksa pouze minicooper.

Prohlížíme si budhisticke kláštery. Je jich tu plno a taky žebráků. Na turistech se dá vydělat i jinak. Cestou zpět se stavujeme v místním muzeu. Nejkrásnější z celého muzea byl výhled na řeku a Varanasi.

Cestou zpět se Míra nechává ostříhat. Má docela odvahu ze salónu vyšel jako Ivan Eman. :D

Každou chvíli si nas tu někdo prohlíží. Připadám si tu jako exot. Večerní sháňka vlaku směr Nepal je na delší lokte. Už víme, že v rikse se dá jezdit i v sedmi, byt je jen pro čtyři.
Semafory tu jsou potřeba jen na vánoce a to pouze jako dekorace.

Teď jedeme vlakem směr Gulakophur. Vstavali jsme kvůli tomu už ve čtyři. V kupé pro 10 lidí je tu 14 sedících, 4 stojící a dva spí nahoře místo batohů. Zážitek. Dveře ve vlaku jsou zavřeny jen ty, který se asi zasekli. Jsem rád, že u okýnka jsou mříže, aspoň nevypadnu.
Jo a kola se privazuji venku k mříži.

Jo a sedíme jen díky tomu, že policista při nastupování zavelel svoji bambusovou tyčí, cosi indicky pronesl a dva starici museli opustit svoje single místa. Sedíme s mírou tedy proti sobě na jednosedacce, mezi námi veci a ve vlaku ochranná ruka policistova. Naštěstí jedeme jen šest hodin vlakem. Za celou dobu jsem svoje místo neopustil.

Váránasí - den první

Ve vlaku jsme se krásně prospali, ráno nám přinesli čaj místní sladký až hnusný a placicky. Na nádraží jsme chytli ŤukŤuk a chtěli odvézt k hotelu co poradil Jirik Lebdusku. Naštěstí to nedopadlo. Proc, to se dozvíte za chvilku. Ubytovali jsme se, já si dál 2x20 minut šlofíka a Míra zatím prozkoumal okolí.

Vyrazili jsme k řece s názvem Ganga. Je to řeka široká, hlinena a docela teče. Koupou se v ní domorodci. Idylka v tom horku rozbalit deku, slunečníky a cakat se. Koupání nas rychle přešlo. Viděli jsme první pohřebiště. Další odstavec nechť čte jen ten, kdo na to má.

Všechny nebožtíky z celé Indie přivezou sem k řece do Varanasi, přinesou na pláž, koupí dřevo. Asi 350 kg dřeva. Kdo nemá tolik peněz, koupí míň. Nebožtíka položí do vody, dají mu napít Gangy a spálí ho na vatre. Popel a co se nespáli, jakože to je většinou něco, hodí do Gangy. čím míň dřeva, tím to míň shori. Těhotné ženy, děti a svobodný lidi nepali, ale odvezou do Oprostred Gangy a s sutrem u nohy hodí přes palubu. Celý tento rituál jsme měli možnost sledovat z bezprostřední blízkosti. Co se týče zážitků, tento je nejhlubší a dlouho zůstane. Jo a ještě se vrátím k tomu hotelu. Ten doporučený hotel Sonmony je přesně nad tímto pohřebištěm. Od rána do večera tam smrdí kremace. Jsme rádi za nas hotel.

Trochu na to navazuje vtip u oběda, když Mirovi nějaké koření ve spagetach připomíná popel. je
pouze jsem se ho zeptal, jestli ví kde berou vodu na vaření, jestli není z Gangy. A bylo po obědě.

Vidíme první opičky, je to máme ale štěstí. Od té doby jsme jich viděli jeste asi sto. Naposled teď z vlaku kde to píšu. Uličky ve městě mají asi 2-4m na šířku a trasu co jdeme pět km tak jsou jen samé obchůdky a služby. Každé dva metry asi. Přešli jsme gangu po mostě a dostali se k malým vesnickam. Děti by si s námi chtěli povídat anglicky a pořád se smějí. Ukazují, jak pouštějí draky co si sami vyrobili a chtějí abysme je vyfotili. Koloriksou prevezete úplně všechno. Stavební materiál, tyce do betonu délky až šest metrů. Večer sedíme v restauraci na střeše hotelu a vymyslime co další den.

Odjíždíme z Delhi

Jak jsem slíbil, tak pokračuji v psaní abych přiblížil dnešní den. Nepravidelné klepání větráku nad hlavou mi po několika hodinách přišlo jako příjemná hudba a spali jsme jako miminka. Na snídani jsme se sešli s Ladou Lastovkou, poradil trasy v horách a poslal nás si koupit mistenku do vlaku na večer. Po včerejším křtu Delhim se už vzpamatovavam a začínáme si to užívat. V místě kde jsme se pohybovali bylo úplně všechno a bylo to všude. Holič v kadeřnictví nebo na obrubníku. Zboží rozvazeli buď autem, na rikse, na kolorikse, na trakarku, nebo na hlavě. Během špičky se dali zaslechnout vteřiny bez klaksonu. Ale jen vyjímečně.

Na hlavní promenade Main Bazaar to je velký zážitek. Každý něco vnucuje, nabízí až to po prvních deseti minutách bylo dost nepříjemný. Po dvou hodinách si  si člověk zvykne a jen odpovídá no thanks, po dalších dvou hodinách je učí český a.říká. nechci, díky. :) všude kolem jezdí riksi a všechno co má kola. Každý ale dodržuje dopravní předpisy. Celý den jsem to pozoroval a zjistil jsem, že žádný nejsou. Neuvěřitelný. V televizi to není tak poznat, když nestojite uprostřed dění.

Ceny jsou n cenovkach stejný jako v čr. Pro přepočet se to vydeli třema a zjistíte, že je zadarmo.

Nejdelsi dnešní zážitek bylo sehnat datovou simkartu. Dalo to na tři hodiny. 6 krámku jsme obešli a nakonec jsme skončili přímo u operátora. Vezla nas tam koloriksa. Adresu si přečetl na papírku, kýval že ví kde to je a rozjel se. Dojeli jsme na místo, kde tvrdil že to.má.být. lidi kolem nám rychle vysvětlili, že jsme úplně špatně. Otočili jsme se a kolem místa startu jsme jeli už správným směrem. Když si řekl třikrát tolik, tak mu Míra vysvětlil, že za blbost se šlape a dostal co slíbil na začátku. V tu chvíli jsme se ale dostali do čistého místa, velké náměstí do kruhu o průměru asi 500 m. Uprostřed park, v pondělí zavřený. Hurá našli jsme operátora a vyfasovali internet.

Po raní snídani jsme dlouho přemýšleli jak s obědem. Dokonce jsme si ani nepripousteli,.že by mohl přijít hlad. Ale bohužel přicházel. Ovšem co se stalo, objevili jsme jeden nám známý fast food (Míra stydí jmenovat, ale byl za něj taky rád.) Menu za 27 kč docela potěšilo. Už po mě chtějí Indky Facebook. Rychle pryč. :D

A do teď se už nic důležitého nedělo. Dokud jsme nepřišli k vlaku. Expres, který má asi 30 vagónů, sedadla na místenky a postelova úprava. Na nástupišti prodávají kladky a řetězy. Asi módní doplňky. Nastupujeme, v oknech mříže aby nas nikdo neukradl. Sedáme na místo a jako spolucestující je Němka se svými dvěma asi petiletymi dcerami. Tak to asi nebude tak strašný. Sedíme, seznamujeme se a vzápětí jde Míra na nástupiště pro ty řetězy. Až budeme spát, budou se hodit. Pojedeme teď 12 hodin až do osmi do rána. Vlaková stráž nas přišla seznámit s pravidly a bezpečností jízdy. Chvíli nemluvíme ale všichni se usmívají, tak to jen jako rutina. Snad. Mimochodem kdo viděl Milionáře z chatrrce, tak jedeme stejným vlakem. :)

To je dnešek vše, pokračování zítra večer z Varanasi.

Krátce z Delhi

Po celodenní exkurzi ve čtvrti Pagarhanj sedíme na limonade. Večer napíšu podrobně dnešní zážitky. A že jich není málo.

Let do Indie

Pro starostlive rodice pisu hned na zacatku: doleteli jsme v poradku! A ted postupne. Mira si rano nastavil budik jenom o hodinu dyl. Nikoho to ale nezaskocilo a odjeli jsme z Kostelce vcas. A na letisti jsme meli jeste fora. Uz na letisti Vaclav Havel Airport Prague jsme si nasli novy kamarady. Ty leti pak jeste do Kathmandu tak budou mit trochu naskok. Jo a  jeste leti tri cesky a ty se budou poflakovat po Dilli ze zacatku jako my. Takze to uz je skoro zajezd. Prestup ve Vidni v pohode, vsechno jsme stihli. A batohy taky. (Pozn. Tohle si predepisuju uz v letadle, v klidu)  mmnt, prave prinaseji veceri.

První noc v Delhi

Přátelé, kamarádi. Moje nejčernější představy nebyly zdaleka tak černé. Po tom co jsme vystoupili z letadla a vyšli před letiště, to začalo. První byla horká facka místního klima. Pak se na nás štěstí usmalo a chytli jsme bus směrem na Pagarhanj. Cesta byla zajímavá a byl jsem docela v klidu, než kolem cesty spali normálně lidi. Na lavičkách a hlavně na zemi. Kdo měl pod sebou deku, tak to byl dost luxus. Jinak jako psi. Těch lidí bylo cca 70 na jednom kilometru. No nic, autobus nás vysadil a.dál nás naložil do koloriksi. Žádný světlo a dost se s náma nadrel. Vozil nás po místní "kolonádě" a hledali jsme ubytování, kde spí Láďa. Nenašli a po chvíli dohadování o ceně za "přepravu" nás vysadil v jednom hotylku. Další dohady o ceně. Indové jsou v tom dost tvrdý, ale Míra tvrdší. Teď jdeme spát, nad náma hučí a tluče větrák, klima nefunguje.

Poslední večer v divadle...

Přidávám další příspěvek z dnešního včera, poslední před odletem. Dozvěděli jsme se plno dalších důležitých informací o pohlavních nemocích. Prezervativ si už ani kupovat nebudu, protože si myslím, že to co je v Indii, tak na to Evropský kondomy nejsou úplně stavěný. PS: díky za info, už se tolik netěším. :-) 7

Ti všichni jsou již smíření s naší budoucností. Je to poznat na jejich výrazu. :-)

Balííme

Podle chuťi a nálady se tu budeme snažit průběžně infomovat o našem výletu po Indii a Nepálu :-) Protože je Lucka v Portugalsku a asi nám příspěvky psát nebude, tak nečekejte nic literárně kvalitního.