Varanasi - den druhý

Ráno jsme sehnali riksu a vydali se na cestu. Jedna cesta trvala hodinu. V plném provozu přes město. Když jsem si myslel, že jsem si zvyknul, objevovaly se nové a nové situace. Kruhac se jezdí tam kde je to kratší, policajt řídící dopravu je pouze postava, co se plete uprostřed cesty. Na Stk se zde pouze zkouší klakson. Pokud nemá víc jak 70 dB, nesmí na silnici. Ostatní se zde nesleduje.
Jo a proti slonovi je riksa pouze minicooper.

Prohlížíme si budhisticke kláštery. Je jich tu plno a taky žebráků. Na turistech se dá vydělat i jinak. Cestou zpět se stavujeme v místním muzeu. Nejkrásnější z celého muzea byl výhled na řeku a Varanasi.

Cestou zpět se Míra nechává ostříhat. Má docela odvahu ze salónu vyšel jako Ivan Eman. :D

Každou chvíli si nas tu někdo prohlíží. Připadám si tu jako exot. Večerní sháňka vlaku směr Nepal je na delší lokte. Už víme, že v rikse se dá jezdit i v sedmi, byt je jen pro čtyři.
Semafory tu jsou potřeba jen na vánoce a to pouze jako dekorace.

Teď jedeme vlakem směr Gulakophur. Vstavali jsme kvůli tomu už ve čtyři. V kupé pro 10 lidí je tu 14 sedících, 4 stojící a dva spí nahoře místo batohů. Zážitek. Dveře ve vlaku jsou zavřeny jen ty, který se asi zasekli. Jsem rád, že u okýnka jsou mříže, aspoň nevypadnu.
Jo a kola se privazuji venku k mříži.

Jo a sedíme jen díky tomu, že policista při nastupování zavelel svoji bambusovou tyčí, cosi indicky pronesl a dva starici museli opustit svoje single místa. Sedíme s mírou tedy proti sobě na jednosedacce, mezi námi veci a ve vlaku ochranná ruka policistova. Naštěstí jedeme jen šest hodin vlakem. Za celou dobu jsem svoje místo neopustil.