Na tuhle cestu jsem se moc netesil. Je to ta sama trasa jako z hranic do Kathmandu a když si vzpomenu jak jsem tenkrát dopadl. Ráno musíme být v půl sedmý na busu. Cestou vidíme východ slunce. Před jízdou busem v Nepálu jim opatrně a střídmě. Banan a sušenky. Nic, co by se těžko travilo. Za první dvě hodiny v buse se dostáváme asi 20 km za Kathmandu. Úspěch. Pak už ale cesta docela ubihala. Máme ovšem dost tichý klakson a tak nemůžeme moc předjíždět. Cestou vidíme 3 náklaďáky, místní TATY, v příkopě. Nemají moc bezpečnostních zón. Pul hodiny před Lumbini nám říkají, ze jsme poslední 4 cestující a ze nám zaplatí místní bus ať prestoupime. Blížíme se k cíli a slunce vidíme zase zapadat.
Jinak v buse vůbec nemyslí na ramenaty jinochy. Abysme se tam s Mírou vešli, je potřeba aby jeden buď seděl na půl v uličce, nebo druhý měl ruku a rameno ven z okýnka.
V Lumbini dostáváme tip na hotel. Konečně to vypadá jako hotel. Nic zaplivanyho, spinavyho. Jen to má jeden háček. Mají plno. Nacházíme tedy jiný, menší. Na naše poměry postačující. Usinam po náročné cestě. Ne na dlouho. Začínám boj s komáry. Je jich všude plno. A přibývají. Zabil jsem jich už asi 50 ale s bodancema vyhrávali. Tento boj trval několik hodin a Mira to celý prospal. Ve slipech a neprikryty. Asi ve tři jsem znovu usnul utesneny ve spacáku do -20 stupňů v 25 stupních nad nulou. Nešlo jinak.
Bobiku, já už jsem na to přišla - Míra si vždycky vezme na výpravu někoho s sebou, protože jinak by mu nikdo nenapsal blog a my ostatní bysme nevědli jak se má :-D zprávy z terénu jsou super ;-) s těmi komáry nic moc, ale buď rád za teplo, mě už začíná v Portu budit zima ;-) tak se kluci opatrujte a zase se ozvěte :-)
OdpovědětVymazat